© hanadesign Pre konanie dobra treba trošku odvahy.  don Bosco

MURPHYHO ZÁKONY O CIRKVI

(-: v pôvodnom znení bez tituliek :-)

CÍRKEV A ČAS

Murphyho zákon trvání dějů:

Všechno trvá déle, než se původně předpokládá.

Eklesiologická aplikace Murphyho zákona:

V církvi římskokatolické trvá všechno o mnoho déle, než se původně předpokládá.

Poznatek jazykozpytce doc. Hnidopicha, Csc.:

Jevy, kterýmžto se v sekulární společnosti říká pomalost, zaostalost či zpozdilost, se ve sféře vnitrocírkevní označují jako prozíravost.

Vysvětlivka prof. Marného pro laiky:

Církev římskokatolická je a byla ve svém jednání vždy o mnoho prozíravější, než se původně předpokládalo.

Komentář ThDr. Mimózy:

Církev je totiž nadčasovou realitou v čase. S tím budou vždycky trochu problémy.

Dodatek mons. Ivana Hrůzy, emeritního předsedy Pacem in terris:

Na věčné časy a nikdy jinak!!!

EVANGELIZÁTOŘI A EVANGELIZACE

Evangelizace jako nástroj jednoty:

V jedné věci jsou si věřící s nevěřícími plně zajedno: nemají rádi evangelizace.

1. Murphyho zákon o evangelizátorech:

Čím méně zralosti lidské i duchovní, tím větší horlivost k obracení druhých. (Opačná úměra ovšem neplatí.)

2. Murphyho zákon o evangelizátorech:

Čím více si křesťan myslí, že vlastní plnost pravdy, tím více se pravdě vzdaluje.

Zákony o evangelizátorech polopaticky:

Většina těch, kdo se považují za duchovně „in“, jsou ve skutečnosti duchovně „out“, a naopak: většina těch, kteří se považují za spíše „out“, bývají ve skutečnosti docela „in“.

Zákon neslučitelnosti vyššího vzdelání a schopnosti evangelizovat:

Schopnost evangelizovat je nepřímo úměrná teologickému vzdelání křesťana: jinými slovy, z dosud neprobádaných důvodů se schopnost a ochota evangelizovat umenšuje se vzrůstajícím IQ a vzrůstajícím teologickým vzděláním.

Votípkův paradox:

Ovšem schopnost evangelizovat u jedinců s nižším IQ a s absencí teologického vzdělání – vlastně také nic moc!

Zákon evangelizovatelnosti doc. Snobíka:

Z druhé strany vzato, je dokázáno, že ochota nevěřících nechat se evangelizovat zčásti koresponduje s inteligencí evangelizátora a jeho projevu.

Charoušův univerzální princip duchaplné evangelizace:

Rozhodujícím faktorem evangelizace je stejně působení Ducha Svatého.

Fuňďákův dodatek:

To ovšem s inteligencí ani se vzděláním nutně nesouvisí.

Závěr prof. Pořouchlého:

A jsme, kde jsme byli!

Patový zákon prof. Tomáše Marného o evangelizaci:

Čím více sa katolíkům otlouká o hlavu, že by měli evangelizovat, tím méně evangelizují, a naopak: čím méně se jim to otlouká o hlavu, tím ještě méně evangelizují.

Osvícený postřeh prof. Hloubavého:

Asi je načase přestat s otloukáním. Problém bude zjevně někde jinde...

ZASEDACÍ POŘÁDEK V KOSTELÍCH

Murphyho zákon prázdných lavic:

Přední lavice, z níž je nejlépe vidět a slyšet, zpravidla zeje prázdnotou.

Výjimky ze zákona:

Přední lavice nezeje prázdnotou, jelikož v ní trůní:

a) místní vzorová rodinka s dětmi

b) kostelnice a ministrant v jedné osobě se zvonečkem

c) potenciální světice farnosti, která se předmodlívá přede mší svatou, po mši svaté i při mši svaté. Ba co hůř: mnohdy neváhá pronášet s knězem i slova proměňování. Obvyklé poznávací atributy: galerie svatých obrázků rozložená okolo kancionálu, prokládaná devocionáliemi všeho druhu.

Zákon ucpaného vchodu:

Největší koncentrace věřících bývá vzadu v kostele, kde hermeticky ucpávají prostor kolem hlavního vchodu, a na výzvy celebranta, že vpředu je místa dost, zásadně nereagují.

Pastoralistovo vysvětlení ucpaného vchodu:

Někteří věřící se zřejmě shlédli v jediné kladné postavě celníka z evangelií (viz Lk 18,9-14) a praktikují poněkud fundamentalisticky jeho následování. Jiní se tlačí vzadu ze strachu, aby na ně nemohlo být vztaženo Ježíšovo varovné slovo o farizejích: „Mají rádi přední místa v synagogách.“ (Mt 23,3)

Dodatek k zákonu:

Vyhledávaná místa jsou pak ještě za sloupy, v postranních kaplích a na kůru za varhanami, zřejmě v duchu hesla z desatera mladého strážce hranic: „Vidět, ale nebýt viděn!“

Pravidlo „1 v 1“:

Zbylé lavice v kostele jsou obsazovány dle následujícího pořádku: v každé z nich se zpočátku usadí pouze jeden člověk a to tak, aby byl pokud možno co nejvíce vzdálen od ostatních věřících.

Nesporní výhody uspořádání „1 v 1“:

a) při pozdravení pokoje není nutno podávat nikomu ruku;

b) bratři a sestry v Kristu nemohou člověka rušit v individuálním zažívaní mše svaté;

c) ve vymírajících farnostech působí kostel opticky jako zcela zaplněný.

REZERVACE MÍST NA BOHOSLUŽBÁCH

Murphyho zákon prázdných kostelů:

Pravděpodobnost, že jste někomu zasedli jeho místo, je nepřímo úměrná průměrnému počtu návštěvníků daného kostela. Jinými slovy, tato pravděpodobnost je tím větší, čím méně lidí chodí v daném kostele na bohoslužby.

Pravidlo zašpuntované lavice:

Na kraji lavice sedí obvykle osoba zvaná „špuntovka“, takže střed lavice zůstává volný.

Komentář psychopatologa dr. Nerviše:

Na základě nashromážděné kazuistiky na téma „špuntovka“ lze vyvodit závěr, že obvyklá reakce dané osobnosti na pokus o přiblížení se ze strany bližních bývá nasledovná:

Při zdvořilém požádání o průchod dotyčná rozhodně nevystoupí z lavice a už vůbec ji nepřijmějete, aby si poposedla blíže ke středu. Pokud vás rovnou neodmrští, zásadně se však nechá všemi oblézat. Nároční sportovní výkon svých bližních doprovází většinou významným pozdvihováním obočí, pohoršeným funěním, vzdycháním a brbláním, jež může vzdáleně připomínat glosálii (mluvení v jazycích).

Z dalšího rozboru osobnosti vyplývá, že u špuntovky je možné považovat popisovanou reakci za standardní a za subjektivně vzato zcela normální. Poměrně hojný výskyt špuntovek v římskokatolických kostelích svědčí o tom, že v daném prostředí nemají problémy s adaptací.

Přesnost uvedeného popisu osobnosti:

V případě opravdické „špuntovky“ funguje bez výjimek.

Dodatek doc. Ježury:

Zůstává pak otázkou pro další vědecký výzkum, zda-li katolické prostředí špuntovky pouze toleruje, nebo je přímo či nepřímo produkuje.

Trestní řád tzv. „podprdelníčků“:

Na vyšívané polštářky zvané podprdelníčky zásadně nesedat, neboť v sobě ukrývají „časovanou minu“.

Sociologická vysvětlivka:

Po příchodu paní X. Y., která již na tomto místě sedává cca 60 – 80 let, pravděpodobně s ostudou vyletíte, jelikož každý slušný člověk přece ví, že to je JEJÍ místo.

Výjimka prof. Tomáše Marného:

Zcela v souladu s Murphyho zákonem prázdných kostelů (viz výše) můžete ovšem klidně vyletět i z místa bez podprdelníčku, i z míst, která nejsou nikterak označena, v podstatě odkudkoli.

Závěr pastoralisty Obezřetného:

Vstoupíte-li do neznámého kostela, je lépe zdržovat se po celou dobu bohoslužeb vzadu za lavicemi, aby jste někomu nezasedli místo, jelikož nějaká místní usedlice nebo dokonce starousedlice se může klidně objevit až po svatém přijímání.

Marného dodatek:

Pokud ovšem v zadním traktu kostela bude ještě volné místo k stání (srov. Zákon ucpaného vchodu).

KOSTELNÍ LAVICE

Murphyho zákon kostelních lavic:

Kostelní lavice jsou většinou konstruovány tak, aby v nich nešlo pohodlně ani sedět ani klečet.

Zdůvodnění uznávaného liturgika dr. Drtila:

Při troše dobré vůle bychom pro to nalezli hned dva dobré důvody:

a) věřící si tak odpykává něco z časných trestů za své hříchy;

b) při delších homiliích nelze tak snadno usebraně podřimovat.

Komentář církevního historika prof. Torquemada, OP:

A: Tradice praví, že kostelní lavice byly vynalezeny a povinně zavedeny do kostelů již za dob prvotní církve, a to jako bezpečnostní opatření kvůli snížení úrazovosti při bohoslužbách. Stalo se pak poté, kdy při vyčerpávajícím kázání apoštola Pavla v Troadě jistý mladík usnul a vypadl z okna, takže ho svatý Pavel musel křísit z mrtvých. Ze strany vedení církve vzešla tehdy obava, že průměrný pan farář by si možná tak dobře neporadil. Biskupská konference v Jeruzalémě nařídila následně zkonstruování a plošné zavedení prvních zoufale neanatomických kostelních lavic (zhruba takových, jaké známe dnes).

B: Pravděpodobnější varianta pozdějšího data přičítá vznik podoby dnešních lavic době právě vrcholného rozmachu španělské inkvizice v 16. století. Při emotivně náročných plamenných barokních kázáních a při nádherných mnohahodinových pompézních bohoslužbách v latině dokázaly pouze ostré výčnělky lavic udržet prosté věřící v bdelém stavu a ve stále vzrůstajícím eschatologickém napětí.

Vysvětlivka prof. T. Marného pro neteology (t.j. pro normální lidi):

Setrvávat v eschatologickém napětí česky znamená těšit se do nebe. Tudíž udržovat někoho ve stále vzrůstajícím eschatologickém napětí znamená tolik někomu komplikovat život, že sa už nemůže toho nebe ani dočkat.

KÁZÁNÍ

Codetův paradox:

Věřící, kterých se kázání zas až tolik netýká, pozorně naslouchají a jsou jím vyváděni z míry, zatímco ti, jichž se týká, buď neposlouchají, nebo si kladou otázku, koho se to asi týká.

Murphyho zákon „kárání neviňátek“:

Je-li potřeba farníky nebo prostopášný svět z kazatelny pokárat, děje se tomu zásadně tak, že to schytají přítomní za nepřítomné.

Fidelův paradox:

Čím méně podnětného obsahu, tím delší kázání.

Vysvětlivka dr. Šamana, ředitele Společnosti pro rozvoj alternativní medicíny:

Někteří kazatelé se zřejmě inspirují postupy známými z homeopatie: mnohonásobným ředěním Božího slova, kdy se jeho účinná přítomnost v promluvě blíží fakticky nule, docílí u přítomných věřících tzv. „placebo“ efektu. Důkazem je jejich více či méně hromadné zvolání: „Děkujeme za slovo Boží.“

Rozdíly mezi kázáním kněze a biskupa (příp. arcibiskupa):

a) biskupské kázání bývá ještě mnohem delší;

b) biskupské kázání je více apoštolské, neboli více vedeno zásadou Apoštola národů „vhod či nevhod“. Jinými slovy, biskupové obvykle kážou při všech vhodných, méně vhodných až nevhodných příležitostech.

Exegetův protest:

Kontext, přátelé, kontext! Apoštol Pavel Timoteovi nenapsal, že má kázat vhod či nevhod, ale že má „hlásat slovo Boží“ – ať přijde vhod či nevhod, srov. 2 Tim 4,2. (Domnívám se, že dnes výjimečně neslovíčkařím.)

Vysvětlení RNDr. Ciferníka ze Statistického úřadu k rozdílům mezi kázáním kněží a biskupů:

Měřitelný rozdíl v délce a četnosti kázání obou kategorií kléru je dán zjevně rozdílem hustoty výskytu sledovaných na území jednotlivých diecézí: zatímco výskyt kněží se i v nejbídnější diecézi pohybuje kolem stovek kusů, výskyt biskupů tamtéž značně pokulhává (řádově!). Pročež musí biskupové danou disproporci vyrovnávat, jak se dá.

Patero zásad úspěšného kazatele:

a) Zlatá zásada kráčení po vodě:

Hlavní je nebojácně spustit mluvidla a vytrvat, dokud nepřijde inspirace. A pokud nepřijde, vytrvat rovněž.

b) Zásada velkorysosti:

Nešetřete časem! Jen tak se myšlenky „navaří“ a nepřisednou ke dnu (srov. princip vaření cestovin).

c) Zásada osvědčených kousků:

Tematicky neexperimentovat, nýbrž sázet na osvědčené kousky zvané „tutovky“.

(Nenechat se odradit tím, když lidé začnou při kázání napovídat. To ještě neznamená, že mají problematiku řádně zažitou, natož prožitou! Nejpozději po dvaceti letech se však doporučuje požádat o přeložení do jiné farnosti, aby se i ovečkám z jiného ovčince umožnilo rozšíření obzorů.)

d) Zásada osvědčených metod:

Doporučuje se například:

- převyprávět evangelium ještě jednou vlastními slovy (v praxi hojně užívané a laiky vděčně přijímané, poněvaž bývají při čtení evangelia roztržití);

- recyklovat jednoduché katecheze pro děti v úpravě pro dospělé; přičemž úpravou se nemíní prohloubení a tím zbytečné komplikování tématu, ale adekvátní časové prodloužení projevu, aby vyhovoval standardním (a laiky s posvátnou bázní očekávaným) parametrům homilie;

e) Zásada správné tečky:

Kázání by mělo gradovat a vyvrcholit do emotivně nabité, doktrinálně nezpochybnitelné, nadčasové a přitom všem snadno zapamatovatelné myšlenky. Míněn např. citát ze sv. Augustina „Nepokojné je srdce lidské...“, jež může aktivní laik slyšet i patnáctkrát během liturgického roku. Laici jsou totiž v podstatě jen velké děti, rádi poslouchají stejné věci pořád dokola.

Povzbuzení kazatelům od pana kostelníkůj ze Slovácka, který už ve své funkci zažil a přežil devět různých farářů:

„A lesti mu nejaká tá múdrost do huby nedojde nebo zasej dajaká hlúposť z ní vyjde, šak sa nic nestane. Naši ludé v kostoloch sú nadobro spokójení, panáčkama vypérovaní a vycvičení jak ovce. A kdyby aj, nedaj Bože, co velebníček pravjá, nemohli snést, tož sa po přijímání seberú a idú dom, šak platné to bylo. Tož co.“

Varování P. Dešardéna, SJ:

Nesleduje-li kazatel vývoj přírodních věd ani „z rychlíku“, ať se vystříhá příkladů ze světa vědy a techniky, protože znalosti jím pracně nabyté v obecné škole mohou být již částečně překonané. Navíc v lavicích mohou sedět odborníci, jež každé surové fušování do oboru naprosto indisponuje pro zbytek mše svaté.

Dodatek zneuznaného teologa Urs von Melichara:

Ať se též raději vyvaruje tenkého ledu novodobé teologie.

Podpůrná vysvětlivka prof. Thomase Malíka z Oxfordu:

Přítel Urs ví, co mluví! Také nahlas přemýšlel a leckomu se to nelíbilo, tak mu sem tam „přistřihli křídélka“. A když mu to pak chtěli na stará kolena vynahradit tituly, tak zemřel!

RODINNÉ ODCHODY DO KOSTELA

Murphyho zákon odchodů do kostela:

Ať děláte, co děláte, odcházíte-li s rodinkou z domu na mši svatou, vždycky půjdete o něco později, než jste původně chtěli.

Klapzubova aplikace zákona:

Na polsední chvíli, zcela nezávisle na rodičovské předvídavosti a pečlivosti bezprostřední přípravy se určitě něco „vymastí“: počurané dítě, nekompatibilní ponožky některé z ratolestí, neodkladný telefonát, botičky zabahněné od sobotní vycházky, ztracená peněženka, startující oko na punčoše či naopak nestartující auto.

Murphyho zákon příchodů do kostela:

Ať děláte, co děláte, pan farář bude u oltáře vždycky o chvilenku dříve než vaše rodinka v lavici, takže se bude cítit oprávněn významně po vás loupnout okem.

Zákon diskontinuity odchodu do kostela a příchodu do kostela:

Jestliže sa vám podařilo odejít včas z domu, neznamené to ještě, že přijdete včas na bohoslužbu.

Závěr prof. Tomáše Marného:

Pokud se vám jednou výjimečně podaří odejít včas z domu a přijít včas na bohoslužbu, opozdí se pro změnu pan farář.

KŘESŤANSKÁ RODINA V KOSTELE

Axiom madame Rettigové:

Máte-li doma maso v troubě, stoprocentně bude kázání dlouhé a ohlášky nekonečné.

Murphyho zákon o dětech v kostele:

V kostole děti vykřikují a všelijak zlobí zásadně do ztichlé atmosféry, nikoli do hřmění varhan.

Dodatek psychoanalityka mgr. Pitválka:

Velcí katolíci by si rovněž někdy s chutí zařvali na ztichlý kostel, jenomže jsou naučení svůj destruktivní pud potlačovat.

Detailní rozvedení Murphyho zákona o dětech v kostele:

V nejposvátnější a nejusebranější chvíli během bohoslužeb se zpravidla ozve jeden z následujících nežádoucích zvuků:

a) rána způsobená padajícím zpěvníkem či jiným kompaktním předmětem;

b) srdcervoucí pláč miminka, které v kočárku ztratilo někde dudlík;

c) dunivé kopání dětských nožek do lavice;

d) skácení paraplete nebo berel (pěkně jedné po druhé) paní X.Y., způsobené vaším čiperným dítkem;

e) pád dítěte pod lavici a následný ohlušující řev;

f) „trouby jerišské“ aneb hloubkové čištění ucpaných nosních dutin něčí ratolesti;

g) nevybíravé peskování ministrantů panem farářem, který zapomněl, že nechal zapnutý mikrofon;

h) zvolání benjamínka místní vzorové křesťanské rodinky (během významné pomlky při kázání): „Proč ten pán tolik křičí?!“, případně (nejspíše při tiché modlitbě po sv. přijímání): „Mamiíí, kdy už bude konec?“

Murphyho zákon promluv pro děti:

Je-li ve farním personálu na výběr z více osob (pan farář, kaplan, jáhen, apod.), bude mít promluvu pro děti ta z nich, které to působí největší potíže.

Zdůvodnění pastoralisty doc. Herodesa:

Svou nechuť pracovat s dětmi tak může dotyčný obětovat za přítomné děti, a tím jim prospěje více, než kdyby jej práce s dětmi těšila a on se v ní seberealizoval. Děti tak alespoň nebudou zvykat na luxus, že k nim někdo mluví srozumitelnou řečí, a budou připravenější na život, hlavně na bohoslužby pro dospělé, kde se s nimi už nikdo nebude mazlit!

Dilema rodin s malými dětmi:

Být, či nebýt s nimi na mši svaté?

- Jestliže tam budou zlobit, budou se na vás všichni zlobit, že tam zlobili.

- Jestliže je necháte doma, vyčte se vám, že je necháváte doma a nezvykáte je na mši svatou.

Závěr anonymního aktivního laika:

Křesťanská výchova se bez trochy randálu prostě neobejde.

EPILOG AUTORA

Můj věhlasný patron sv. Tomáš Akvinský vyslovil krátce před svou smrtí památný výrok: „Viděl jsem věci, proti nimž je všechno, co jsem napsal, jako sláma.“

Nemám, co bych dodal.

Prof. Tomáš Marný, v. r.

L. P. 2002 v Bludovicích

nahor